Pohádka před kamerou, pohádka za kamerou. O natáčení kultovní pohádky.

Banner 2 režisér Vorlíček

V předchozí kapitole jsme se dozvěděli, kde se vzala inspirace pro sepsání scénáře k pohádce Tři oříšky pro Popelku. František Pavlíček se již v mládí nechal inspirovat Boženou Němcovou. Její zpracování Popelky ovšem není to jediné, co ho uchvátí. Zhlédne film Babička, Divá Bára a přitahuje ho život a dílo samotné autorky, které ho ovlivní a doprovází jeho práci.

Nyní se posuneme o pár let dál. Pavlíček dokončil Karlovu univerzitu v Praze, stal se redaktorem rozhlasu, zpracovává pohádky pro poslechové hry a loutkové divadlo. Zároveň píše pro divadlo, filmové scénáře a přispívá do časopisů. V roce 1956 přichází na Barrandov do dramaturgické skupiny, která je pověřena tvorbou filmů pro děti a mládež. Už zde přemýšlel o zpracování Popelky podle Boženy Němcové pro film. Ale doba se mění. Ještě v 50. let se Pavlíček ve svých divadelních hrách obrací proti lidem, kteří emigrovali po převzetí moci komunisty. Avšak v 60. letech se připojil k reformnímu křídlu strany, a to ovlivnilo jeho dosavadní život… Až do revoluce pracoval jako skladník, montér ústředního vytápění a domovník. Publikování a kulturní práce mu jsou v těchto letech zakázány.

Pavlíček se stal zakázaným autorem a přesto, že to byly jeho nejplodnější léta, mohl psát pouze do šuplíku. Tam skončil i scénář k Třem oříškům pro Popelku. Jediné řešení, aby příběh spatřil světlo světa a diváci Popelku na plátně, bylo najít někoho, kdo se ujme tzv. krytého autorství. Někoho, kdo bude odvážný a s vědomím hrozícího zákazu práce a trestu, vezme autorství textu na sebe. Tím někým se stala Bohumila Zelenková.

Ta vzpomíná na celou situaci, jejíž podmínkou bylo naprosté utajení. Kromě jejího manžela to věděli jen tři přátelé, na které se mohli spolehnout. Její pětiletý syn nesměl znát jméno Františka Pavlíčka, a tak mu přezdíval podle jeho psa strejda Cinda. Přes opatrnost se nevyhnuli kontrolám od svých stranických nadřízených. Například kontrolovali, na jakém psací stroji byl scénář napsán. Snažili se totiž odhalit tvůrčí činnost lidí, kteří byli systému nepohodlní.

Zelenková nejprve upravila scénář, aby byl mluvou více podobný jejímu stylu. Pavlíček jí předal plnou moc pro další zpracování scénáře, protože by nebylo možné projednávat každou malou změnu. Kvůli bezpečnosti se mohli scházet málokdy.

„Když jsem už věděl, kdo je autorem scénáře ke Třem oříškům pro Popelku a kdo se kvůli zákazu musel skrývat za jméno Bohumily Zelenkové, zeptal jsem se dramatika, jak k Popelčině postavě dospěl. Odpověděl, že ji znal, pocházela prý ze sousední dědiny. To je jádro tajemství: uchopil klasickou pohádku tak, že známou předlohu nahlédl současným zrakem. Do pohádkového vyprávění vstoupila živá dívka a kámen ožil básníkovi pod rukama. (…) Dívky z Pavlíčkových pohádek (…) sebevědomím, vtipem, moudrostí, půvabem, odvahou i dobře proříznutými ústy (…) připomínají hrdinky nejlepších Shakespearových komedií. Nejsou však odlikou starých divadelních předloh. Dramatik měl natolik jitřní zrak, že je zahlédl ve své blízkosti a připomněl, že žijí kolem nás, i kdybychom to nevěděli.“

– Milan Uhde, Dramatik, který věří pohádkám (2003)

Režie filmu byla nabídnuta postupně třem osobám. První, kdo obdržel nabídku, byla Věra Plívová-Šimková, ta ovšem nesměřovala ke klasickému pohádkovému zpracování. Její představy se neslučovaly s těmi Pavlíčkovými. Chtěla Popelku zobrazit jako současnou moderní dívku. Popelka měla například jezdit na motorce, chodit ven s přáteli a na disko. Druhým potenciálním kandidátem se stal režisér Jiří Menzl, ale ten patřil do skupiny „problémových“ tvůrců a pohádka mu nakonec nebyla svěřena. Třetím kandidátem byl režisér Václav Vorlíček. Ten byl po přečtení scénářem nadšený a chtěl ho natočit. A tak bylo rozhodnuto a režie filmu byla definitivně svěřena Vorlíčkovi.

Nový režisér vítal fakt, že film se bude natáčet v koprodukci s východoněmeckým filmovým studiem DEFA. O spolupráci neměl pochybnosti, nechtěl do filmu zakomponovat výrazné národní motivy, protože ty neobsahovala ani pohádka Boženy Němcové. Koprodukci uvítal i z důvodů peněz, které pozitivně ovlivnily rozpočet a projevily se v tvorbě kostýmů a dekorací.

Přípravy byly v plném proudu. Příběh prošel určitými změnami poté, co ho přebral Vorlíček, a zároveň započala příprava koprodukce, ale změny už nebyly nijak významné. V červnu a červenci 1972 prošel scénář schválením Ideově umělecké rady FSB a ředitele FSB Miloslava Fábery. Jediný zásadní rozdíl ve scénáři nastal ve chvíli, kdy se rozhodlo, že se nebude pohádka natáčet v létě, ale v zimě. Tato situace nastala kvůli již několikrát zmiňované koprodukci s DEFA. Ředitel východoněmeckého filmového studia byl „ve skluzu“ a potřeboval, aby natáčení začalo co nejdříve. Scénář se tedy přepsal, aby se tento film mohl natočit v zimní krajině. A co bychom ve filmu viděli, kdyby se scéna nezměnila? Například rosničku Jeničku rozmlouvající s Popelkou místo sovy Rozárky, Popelka by se s princem a jeho společníky setkala u potoka a sebrala jim oblečení místo toho, aby se setkali v zasněženém lese při honu apod.

Princ na honu

Přípravná fáze trvala poměrně krátkou dobu od poloviny října 1972 a oficiálně skončila 10. prosince 1972. Příprava obnášela vyřešení otázky hereckého obsazení, výběr a šití kostýmů, obhlídky exteriérů a psaní technického scénáře. První natáčecí den se uskutečnil v prostorách filmového studia DEFA 15. prosince 1972. Natáčení probíhalo ve filmových ateliérech v Německu, na zámku Moritzburg, v okolí Klatov, na hradě Švihov a v prostředí Železné Rudy. Dokončovací práce jako sestřih filmové kopie, nahrávání postsynchronů, hudební stopy a míchání se odehrávalo v časovém období od 26. března do 31. května 1973. Premiéra v kinech proběhla 16. listopadu 1973. Film Tři oříšky pro Popelku měl u diváků od počátku veliký úspěch a dodnes je to jedna z nejoblíbenějších českých pohádek.